Společné prohlášení lidskoprávních organizací | poradna práva

AKTUALITY

 

Česká televize se stala hlavním mediálním partnerem kampaně „Věk se neříká“, která vznikla v rámci projektu „Through age diversity towards fairly society", podpořeného z komunitárního programu Progress (EU).


Společné prohlášení lidskoprávních organizací a dalších osob k navrhované novelizaci občanského zákoníku, které zakládá snížení právní ochrany dětí a omezeně svéprávných dospělých. Text prohlášení naleznete ZDE.

 

Záštitu nad naším projektem „Through age diversity towards fairly society", podpořeného z komunitárního programu Progress (EU), převzala také Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová. Projekt se zaměřuje na zaměstnávání osob 50+.

 

Minulý týden převzal záštitu nad naším projektem s názvem „Through age diversity towards fairly society", podpořeného z komunitárního programu Progress (EU), prezident České republiky p. Miloš Zeman. Projekt „Through age diversity towards fairly society" směřuje k posílení postavení osob starších 50ti let při udržení na trhu práce, resp. pro vstup na trh práce.

 

NABÍZÍME AKREDITOVANÉ VZDĚLÁVÁNÍ PRO SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY I PRO VEŘEJNOU SPRÁVU. Více informací naleznete ZDE.

Novelizací občanského zákoníku může dojít ke snížení úrovně právní ochrany dětí a omezeně svéprávných dospělých

 

 

Společné prohlášení lidskoprávních organizací a dalších osob, zabývajících se lidskými právy

 


Nový občanský zákoník od 1. ledna 2014 mimo jiné výrazně posílil práva a soudní ochranu lidí, jejichž svéprávnost je omezena z důvodu věku nebo duševní nemoci, tedy dětí a dospělých osob, jejichž svéprávnost byla omezena soudem. Obsahuje úpravu, která je v těchto oblastech mnohem propracovanější a kvalitnější, než někdejší zastaralá úprava pocházející z 60. let 20. století. V oblasti lidských práv přitom jen velmi zřídka dochází k omezení již jednou nabytých práv a míry ochrany lidí, zejména lidí slabých, znevýhodněných.
V současnosti je v meziresortním připomínkovém řízení návrh „technické" novely občanského zákoníku z dílny Ministerstva spravedlnosti, který mění či ruší cca 20 paragrafů zákoníku z celkového počtu více jak tří tisíc. Některá připomínková místa však požadují změny nad rámec novely předložené ministerstvem. Jedním z nich je také Veřejná ochránkyně práv.
Ochránkyně požaduje dvě takové změny. Za prvé požaduje zrušení ustanovení § 971 odst. 4, podle něhož soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu nezletilého dítěte, označí zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom má soud dle platné úpravy přihlédnout k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud má dále dbát na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých. To pak nyní platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. A za druhé ochránkyně požaduje zrušení § 480 odst. 1 písm. b) a c), podle nichž bez souhlasu opatrovnické rady (popř. soudu) nesmí opatrovník rozhodnout o umístění dospělého částečně nesvéprávného opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje, nebo o zásazích do integrity opatrovance, nejedná-li se o zákroky bez závažných následků.
Jde-li o děti, veřejná ochránkyně práv navrhuje, aby v případě dítěte, které je opuštěno, nebo které rodiče závažně zanedbávali apod., a musí vyrůstat v dětském domově nebo podobném ústavu, konkrétní ústav, kterých jsou u nás desítky resp. stovky, nejmenoval soud, ale aby bylo určeno diagnostickým ústavem, což není orgán veřejné správy, ale jedná se o 13 školských poradenských a pobytových zařízení s územními obvody, které ani nerespektují krajské uspořádání. Jejich ředitelé by měli rozhodovat v tajném a neveřejném správním procesu, tak jak to bylo kdysi zavedeno v 50. letech 20. století. Dítě by tak mohlo být bez jakékoli ingerence soudu péče o nezletilé umístěno na základě v zásadě volné správní úvahy „ředitele" do libovolného zařízení prakticky kdekoli na území republiky, tedy daleko od domova, od osob dítěti blízkých, od jeho dosavadních vazeb. Z hlediska ochrany jejich práv je problematické rovněž přemísťování dětí z dětských domovů (se školou) do výchovných ústavů (dříve polepšoven) jen proto, aby tam tyto děti zaplnily volné lavice středních učilišť, která jsou při těchto ústavech někdy zřizována. Výchovný ústav je přitom nejpřísnějším režimovým zařízením pro děti a mladistvé, když dalším stupněm je v zásadě již jen ústav pro výkon trestu odnětí svobody, tedy věznice. Důvodem pro umístění dítěte v takovém zařízení přitom není a nemůže být vzdělávání v ústavním učilišti, ale spáchání závažnějšího provinění dítětem nebo mladistvým. Zde je přitom řeč o dětech, které jsou v náhradní péči proto, že je rodina opustila nebo o ně nemůže či nechce pečovat. Vstupenkou do „polepšovny" bývala zpravidla nálepka „zvláště závažné poruchy chování", která u nás není v této souvislosti žádnou lékařskou diagnózou, ale sociálním konstruktem, přidělovaným podle toho, jak se to diagnostickému ústavu hodí, tedy podobně, jako v jiné oblasti školské „diagnostiky" nálepka „mentální postižení". Odepření soudní ochrany těmto dětem již ve fázi rozhodování o jejich svěření do ústavní péče nebo o změně tohoto svěření, spojené s nereálným předpokladem, že by se tyto děti mohly proti rozhodnutí ředitele diagnostického ústavu odvolat (k Ministerstvu školství) popř. podat žalobu ke správnímu soudu, je podle našeho názoru v poměrech moderního evropského státu nepřijatelné a zřejmě i protiústavní. Není přitom ani třeba zdůrazňovat negativní opakované zkušenosti, které tu v minulosti byly s umísťováním dětí do ústavů diagnostickými ústavy, a to jak v rovině procesní, tak zejména faktické, kdy individuální potřeby dítěte byly často tím posledním, co bylo při jeho umístění zohledňováno.
Jde-li o dospělé fyzické osoby, jejichž svéprávnost byla soudem omezena, není nově navrhované řešení dost dobře přijatelné. Návrh změny je odůvodněn tím, že není zjevné, co je „uzavřený ústav", když je přitom zřejmé, že takovým ústavem je především místo „kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči", a kde tak ve vyhrocených případech může docházet i k mučení, krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání nebo jinému špatnému zacházení". Mimo jiné důvodová zpráva k novele č. 381/2005 Sb. zmiňuje pojem „nemocnice, zejména oddělení poskytující lůžkovou péči, jejich uzavřená oddělení". Dále z návrhu na změnu vyplývá, že se dnes údajně na stranu jednu umožňuje libovůle opatrovnické rady (čili také soudu - není-li opatrovnická rada zřízena; § 482 odst. 2) dát souhlas s umístěním opatrovance v uzavřeném ústavu, na stranu druhou je ochránkyní kritizováno, že souhlasem opatrovnické rady (nebo soudu) se zpochybňuje kompetence opatrovníka. Ačkoli připomínka může působit, že jejím účelem je posílení práv duševně nemocných částečně nesvéprávných osob, důsledkem navrhovaného řešení by však byl přesný opak. Pokud by ustanovení bylo zrušeno, bylo by umístění opatrovance do uzavřeného typu služby zcela na libovůli opatrovníka, bez ingerence opatrovnické rady (popř. soudu), neboť souhlas opatrovnické rady (a/nebo soudu) si musí opatrovník jinak vyžádat pouze ve věcech správy majetku svého opatrovance. To samé platí pro potřebu souhlasu opatrovnické rady se zásahy do integrity, které mají závažné následky. Obě dnes platná napadaná ochranná ustanovení představují zásadní posílení ochrany opatrovance před možnou libovůlí opatrovníka. Potíže, které snad mohou vznikat při výkladu navazujících, prováděcích a z povahy věci daleko méně významných předpisů, řešících procedurální otázky poskytování zdravotních služeb či nakládání s citlivými údaji, považujeme z uvedených hledisek za nepodstatné. Nejvýše je třeba vhodným způsobem upravit např. zákon o zdravotních službách v oblasti zdravotní péče o osoby s omezenou svéprávností a v oblasti nakládání s informacemi. Opatrovnická rada, jako společenství osob znevýhodněnému člověku blízkých, jeho přátel a příbuzných, kterým na takovém člověku záleží, by po uskutečnění navrhovaných záměrů ztratila z podstatné části svůj smysl a z opatrovníka by se stal opět prakticky (s výjimkou majetkových záležitostí) neomezený „pán" nad životem opatrovance, jako tomu bylo v bývalé právní úpravě.

Obě oblasti, tedy jak navrhované vyloučení soudní ochrany dítěte při jeho svěření do náhradní ústavní péče a při změnách této péče, tak navrhované zrušení omezení opatrovníka rozhodovat zcela libovolně o některých věcech dospělého člověka, který byl soudem omezen ve svéprávnosti, považujeme za nesystémové a nepřijatelné. Takovým způsobem by se české občanské právo nemělo vracet do minulosti a snižovat míru právní ochrany těch nejslabších a nejzranitelnějších.

 

Souhlas s tímto prohlášením vyjádřili:


Poradna pro občanství, občanská a lidská práva
zapsaný spolek, lidskoprávní organizace


Rozum a cit
zapsaný spolek a nadační fond


Vteřina poté, z. s.
platforma pro práva dětí vyrůstajících mimo rodinu


Lumos Foundation
mezinárodní nevládní organizace, zabývající se deinstitucionalizací systému péče o ohrožené děti


Iuridicum Remedium, o. s.
lidskoprávní organizace


Člověk v tísni, o.p.s.
obecně prospěšná společnost


MUDr. Eva Vaníčková, CSc.
dlouholetá členka a bývalá předsedkyně Výboru pro práva dítěte Rady vlády pro lidská práva